Historie

Papaya team vznikl v roce 2001 a to především ze zrady jednotlivých členů z ostatních teamů superligy. Největším zrádcem a strůjcem myšlenky založení nového superteamu byl Jan Hrdlička z tehdejší Verona V.I.P. a k tomu všemu mu dopomáhal další zákeřník, zrádce a dokonce i kapitán mužstva Buldoků Lukáš Černý. Hrdla k sobě nalákal výborného playera Jirku Šnajdra a Lukys si vzal na posílení svého spolužáka ze základní školy basketbalistu Pavla Šmída. Dalším přínosem pro Papayu byl Petr Hozák, který přešel ze zkrachovalého teamu Kohoutů a obránce Honza Dvořák tehdy ještě volejbalový mág. Nakonec jsme našli v zapadlém koutu Lovosic oporu do branky nejmladšího a největšího (skoro 3 m vysokého), internetového magnáta Míru Vintricha.

Název Papaya vznikl, když si dva velezrádci Hrdla a Lukys sedli po vyrovnaném squashovém utkání (Hrdla vyhrál 9:0, 9:1 a 9:0) na tonic s preclíkem ve Vinárně Johanka v Lovosicích. A po prudké výměně názorů a názvů oba usoudili, že Papaya team je prostě název ideální.

Povzbuzeni výsledky z přípravných turnajů, těšili jsme se na zahájení naší první sezóny v Litoměřické florbalové Superlize CRESS. Jako nováček (ovšem jen papírově, protože nepřeberné zkušenosti jádra týmu – Lukyse, Hrdly, Jirky a Hoziho nás, podle Hrdlových skromných slov, řadily pomalu mezi adepty celkového vítězství) jsme byli zařazeni do skupiny Progress a strženi nezřízeným sebevědomím obou vůdců jsme si stanovili za cíl postup do skupiny ELITE. Základní skupinu jsme dokončili s jedinou porážkou na prvním místě (i když několikrát jsme utekli hrobníkovi z jeho pracovního náčiní jen díky gólům v posledních vteřinách zápasu). Postupný cíl naší cesty do ELITE byl tedy splněn a nás čekala baráž, ve které jsme za soupeře měli týmy VIP, Vipers (oba sestupující z ELITE) a Radolen, který skončil druhý ve skupině Progress.

Po úvodním vítězství nad VIP (8:5) jsme však prohráli s Radolenem (9:15) a potom i v infarktovém zápase s Vipers (13:12), když jsme 5 min. před koncem vedli 12:9 a rozhodující gól na 13:12 dostali při power-play do prázdné branky.

Tím pro nás sezóna 2002/2003 skončila a zápasy play-off o mistra Supreligy CRESS jsme sledovali jen jako velmi zanícení diváci. Malou náplastí na nepodařenou baráž může být jen individuální úspěch Hrdly, který vyhrál kanadské bodování skupiny Progress se 108 body a druhé místo „pouštěče“ Míry mezi brankáři s úspěšností 73%. I Míra mohl být první, ale v posledním zápase ve skupině s Lyrou Roudnice, jsme se kolektivně postarali o jeho pád na 2. místo (budiž nám slabou omluvou, že jsme v poli hráli jen ve 4 hráčích (soutěž se hraje na 3+1), takže střídající jedinec se na střídačce cítil poněkud osaměle, zatímco hráči Lyry museli při střídání stát, protože jich bylo tolik,že se na lavičku nevešli).

Během soutěže došlo k jedné personální změně v teamu, když s námi přestal hrát Hozi, kterému časově náročné podnikání nedovolovalo účast na trénincích a zápasech. Během léta s námi začal trénovat Jirka „Kiler“ Hrdlička (takto bratr slovutného kanonýra Hrdly, to jedno „l“ v přezdívce není chyba, ale úmysl – to druhé si vyslouží až dá tolik gólů co jeho brácha spálí šancí, takže má co dělat !....

Přes prázdniny jsme pak víceméně vypustili tréninky, a když jsme s nimi opět chtěli začít, přihnaly se nejstrašnější povodně v historii zemí Českých a vyplavily nám sportovní halu v Lovosicích. Za krvavý peníz jsme pak sháněli volné tělocvičny kde se dalo a potrénovali jsme na nadcházející sezónu. Naši formu, perně nabytou při trénincích, jsme pak mohli ověřit na dalším ročníku turnaje Radobýl Cup.

To už jsme věděli, že v sezóně 2002/03 budeme hrát, i přes nevydařenou baráž, ve skupině ELITE, protože se během léta rozpadly týmy Radolenu a Cobry. O to více jsme se těšili na nadcházející turnaj, kde jsme měli možnost změřit síly s Elitními soupeři a Hrdla vyhlásil útok na titul.

Pro účely turnaje jsme vytvořili alianci s týmem Sokola Libochovice (již v baráži za nás hrál a výborně, Honza Fictum). Celý turnaj jsme tak odehráli v kombinovaném složení pod hlavičkou Papaya teamu a vyneslo nám to 3. místo v turnaji a další porci sebevědomí do další sezóny.

Protože se spolupráce s Libochovickými ďábly osvědčila, nominovali jsme pro následující sezonu to nejlepší co Libochovice nabízejí a to konkrétně kantorské duo Honza Fictum a Miloš Matějka. Tento tah se vyplatil a my byli schopni konkurovat i nejlepším týmům. Fíca, který tenkrát ještě dával góly a běhal a samozřejmě Miloš, který jako bek raději sežere balón, než by dostal gól. Stali jsme se týmem horní poloviny elitní skupiny a ostatní týmy se třásly strachy. I přes takto nabitou sestavu jsme nedosáhli na stupně vítězů a bylo třeba dalších změn abychom se z pátého místa vyhoupli na kýženou „bednu“, protože Hrdla vyhlásil útok na titul.

A kam jinam sáhnout než do Libochovic. Jako farma se nám osvědčily – tak proč nepoužít Petra „Mrkvu“ Mrkvičku, který na loňském Radobýl Cupu chytal jako Hašek v Naganu. Mrkva nahradil pro sezónu 2003/2004 v brance Míru Vintricha, který měl studijní povinnosti. Takto posíleni jsme bojovali jako lvi a po krásném čtvrtfinále s Kerbem (2:0 na zápasy) a prohraném semíčku s Dominátory jsme se o třetí místo utkali s týmem Draps. Bohužel jsme nestačili ani na ně a tak jsme se medailové pozici přiblížili jen o stupínek. Nicméně konečné 4. místo nás nedeprimovalo a nabudilo do dalších bojů v příštím ročníku a Hrdla na další rok opět vyhlásil útok na titul.

Proto před sezónou 2004/05 proběhla v našem týmu další gólmanská rošáda - vycházející hvězda libochovicka Marek Fišera nahradila Mrkvu, který se vrátil do týmu Libochovic, nyní již oficiálně zvaného Papaya team B a naše Áčko (mimochodem, jde jen o čistě rozlišovací označení) tak získalo i možnost brát si na hostování další libochovická esa – např. Mirečka Zůnu, Jirku Jiráska a další. Navíc jsme angažovali lovosického bijce a kanonýra, z Panterů zběhnuvšího Jirku „Elwise“ Haufa.

Sezónu 2004/2005 jsme zahájili ve velkém stylu drtivým vítězstvím nad Vodiči a vše se zdálo být v pořádku. Po zahajovací sérii výher jsme se však v druhé půli soutěže dostali do útlumu a základní část jsme zakončili uprostřed tabulky. Ve čtvrtfinále nás čekal těžký a tradiční soupeř – Vodiči. Bohužel jsme jediný čtvrtfinálový zápas nezvládli a sezóna pro nás skončila na celkovém pátém místě.

Na následující ročník 2005/06 jsme se chystali tradičně – povolali jsme nového gólmana a Hrdla vyhlásil útok na titul.

Do brány jsme koupili reprezentační gólwomanku Jitku Mohrovou a začaly se dít věci. Jíťa chytala famózně a z nás se stal nejútočnější tým hrající systémem 0+3, protože jsme prostě nepotřebovali bránit. Drtili jsme jednoho soupeře za druhým (tedy skoro) a v této sezóně konečně dosáhli na stupně vítězů. Sice to byl ten stupeň nejnižší, ale teď nás již nic nezastaví a navíc Hrdla překvapivě vyhlásil na další ročník útok na titul.