V neděli 15. 4. 2012 jsem se vydala na zápas Veteránů s No Name. Tentokrát ne jako golwomanka, ale jako psychická podpora svých florbalových vzorů, která nakonec celý zápas prokecala s Fícou na střídačce .
Ve druhém zápase play-off proti No Name museli mé veteránské hvězdy máknout a vyhrát o 3 góly, pokud chtěli pomýšlet na postup. První zápas s No Name totiž projeli záměrně 6-8, aby pak druhý zápas mohli ukázat svůj florbalový um a napnuli nervy svého početného fanklubu.
Začátek zápasu se nedařil. Ač se kluci snažili, koncovka končila mimo či na dobře chytajícím gólmanovi. Má přítomnost klukům mířidla nesrovnala a tak udeřili No Name. Jejich střely nebyly nebezpečné, ale mířily prostě na kasu. Další gól do naší sítě přišel po nepozornosti obrany z brankoviště a Rudy mohl jen bezradně rozhodit rukama. Nervozita začala stoupat jako zlatá horečka ve Sportce a množily se diskuze s rozhodčím. Naštěstí se kluci brzy uklidnili (sú to přeci dospělí chalani, né?!) a začali hrát svou hru. Rudy začal čarovat jak Dejvid Kaprfíld a další góly už za svá záda mrštnými zákroky nepustil. Podařilo se prolomit střeleckou impotenci a skóre se překlopilo. Gólové manko z minulého zápasu kluci podle důmyslně vymyšleného plánu smazali a vyhráli (tuším) 7:3.
Do dalších bojů jim přeji hodně štěstí a správně seštelovaná mířidla. Ať konečně získají titul, který pak 23. června oslavíme pekelnou jízdou na teře…